Bazénky

4. února 2013 v 14:01 | Noc |  Tak jsem použil klávesnici ...
Už pomalu neslyším ani svoje vlastní myšlenky.Jenom to jak mi teplej notebook spaluje stehna.To, že mě bolí v krku, to, že jsem přejezená hnusnejch gastronomickejch sraček za 2 koruny. A taky mám strašně moc povinností, ale jak známe, ty přesunem na jindy. Takže místo toho, abych konečně dokončila zasranej plakát na představení koukám na Lynche.
Připadá mi, že jen co vyslovím to jeho jméno, lidi zatají dech. On je...a jeho filmy jsou...
Takhle.Osobně je považuju za umělecký díla. Míchá barvama jak se mu zachce, najednou skočí z jedné tóniny do druhé, v jeho filmech je všechno, předně však kolísá na hranici mezi dadaismem a surrealismem. Vyvolává pocity, který ve vás zůstanou, ne jako Ulice, Pošta pro tebe a další komerční stupidky u kterejch si trošku zpláčete, vzpamatujete se a všechno jde dál.
U Mulholland Drive jsem měla pocit, že se mi rozkočí srdce děsem, při scéně s tím divným chlapem, a uličkou u bistra.
A taky se mi líbí, že jakoby nechává diváky si ten film tvořit samy. Ikdyž je to v určitým směru jaksi nezodpovědný a lidé o něm básní jakej je génius, a on přitom myšlenku, kterou chápal úplně jinak vpustí v tak alternativním světle, že ji buď nepochopíme a proto raději budeme tvrdit intelektuální závěry a nebo, si ji vyložíme třeba úplně obráceně.

Brečela jsem u filmu Hledá se Nemo, když mi bylo tak 6, teď mám jen svý bazénky. Slzy, který v očích zůstanou a nepřetečou přes okraj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama